V tomto blogovém příspěvku se budu zabývat významem hororu a podstatou strachu, jak je vylíčen ve filmu „Příběh duchů dívčí střední školy: Druhá část“, a budu hovořit o vztahu mezi Hyo-shinem a Si-eun, útlaku, který se odehrává v kolektivním prostředí školy, jedinečném směru, který stírá hranice mezi realitou a fantazií, a hořkosladkých emocích, které tento film zanechává i po letech.

Co je to horor?

Co je to horor? Thriller, splatter, okultní film, slasher… Stejně jako jakýkoli žánr, i horor lze rozdělit na drobné podžánry, ale zároveň je to žánr, kde je hranice definující, co horor představuje, nejednoznačná. Definovat horor tedy není snadný úkol. Prozatím však budeme jakýkoli žánr, který v nás vyvolává strach, označovat jako „horor“.
Odkud se tedy lidský strach bere? Lidský strach pramení z podivnosti neznámého, bizarních jevů, které přesahují lidský rozum a moc, z úzkosti ze změny pramenící z hrozby převrácení stávajícího řádu, z předtuchy, že bychom mohli ztratit to, co je nám drahocenné, z odmítnutí a zrady ve vztazích – spolu se zoufalstvím a hněvem, které vyvolávají – z reaktivního strachu vůči těm, které utlačujeme my sami a společnost, ze strachu, že by mi někdo blíže neurčený mohl ublížit, a z fyzické bolesti. Tyto nesčetné strachy jsou do hororových filmů vetkány nesčetnými způsoby, uvolňují strachy, které jsme potlačili a pohřbili hluboko v našem podvědomí, a uspokojují naši instinktivní touhu po strachu.
Proč se díváme na horory? Ačkoli v průběhu života prožíváme a vyjadřujeme nespočet strachů, jsou úhledně schované někde v našem podvědomí skrze dobře vycvičený filtr rozumu, který si osvojujeme socializací. Horory uvolňují a zbavují nás touh spojených se strachy, které jsme potlačili – nebo které v nás byly potlačeny – a umožňují nám zažít katarzi.
Hle. Toto je pravá podstata toho, čeho ses děsil, čeho ses bál. Křič a báj se do sytosti. Nebo nebylo tohle přesně to, co jsi chtěl zničit a způsobit bolest? Najděte zástupné uspokojení. Koneckonců, tyto věci jsou na obrazovce brutálně ničeny. Ale protože to není nic víc než fiktivní fantazie, není třeba, aby zasahovala do reality a přinášela nevědomí do vědomí. Jako fiktivní konstrukt zmírňuje naši potlačenou vinu a destruktivní pudy, aniž by v nás vyvolávala pocity viny. Jaký je to úžasný žánr!
Horor lze zhruba rozdělit do dvou kategorií: horor, který se zabývá strachem z nadpřirozených a duchovních bytostí, a horor, který se zabývá strachem pramenícím z krvavých scén, fyzického napětí a bolesti. První se dále dělí na filmy s východními mstivými duchy, jako například „Prsten“, a filmy se západními démony, jako například „Znamení“. Filmy s východními mstivými duchy často interpretují duchy nikoli jako absolutní zlo, ale jako bytosti prodchnuté pocitem křivdy, a často zkoumají, jak se zášť sociálně marginalizovaných stává zdrojem teroru. Naproti tomu filmy se západními démony se liší v tom, že zobrazené zlo je z křesťanského pohledu absolutním zlem – tedy entitami jako Satan.
Mezi příklady těch druhých patří „Scream“, „Texaský masakr motorovou pilou“ a „Vím, co jste dělali minulé léto“, které jako zdroje strachu uvádějí sériové vrahy nebo psychopaty spíše než duchy, a zaměřují se na instinktivní, fyzicky pociťovaný strach spíše než na psychologickou hrůzu pramenící z nadpřirozena. Western horor zahrnuje také mnoho filmů, které se pohybují na hranici mezi těmito dvěma. I když mohou jako zdroj strachu uvádět nadpřirozené bytosti, povaha tohoto strachu je často instinktivní a zvířecí, pramenící z fyzického napětí a bolesti. Do této kategorie by spadaly například okultní filmy s monstry, jako jsou zombie, upíři a vlkodlaci.
Kategorie hororu se navíc nevyhnutelně stává nejednoznačnou v závislosti na tom, zda je definována jako „jakýkoli film, který vyvolává strach“, nebo jako „film, jehož účelem je vyvolat strach“. Pokud by se za horor považoval každý film, který vyvolává strach, kategorie hororu by se výrazně rozšířila a zahrnovala by film noir, thrillery a artové filmy. Naopak, pokud bychom horory definovali pouze jako filmy vytvořené speciálně k vyvolání strachu, mnoho filmů dříve klasifikovaných jako horor by se setkalo s nejasnostmi ohledně své identity.
Podle mého osobního názoru se filmy klasifikované jako horor – jako například „Příběh strašidelné středoškolačky: 2. část“ nebo „Červené střevíčky“ – spíše blíží thrillerovým dramatům, které používají strach jako rekvizitu, než hororovým filmům, jejichž cílem je strach vyvolat. Vzhledem k tomu, že hranice jsou kvůli povaze žánru nevyhnutelně rozmazané, domnívám se, že jeho definice se může lišit i v závislosti na situačním kontextu.

Horor v korejském stylu a „Příběh strašidelné dívky ze střední školy: 2. část“

Korejské horory spadají do kategorie strachu z nadpřirozených a duchovních entit, konkrétně strachu z východních mstivých duchů. Zatímco nedávná díla tyto hranice překračují prostřednictvím různých tvůrčích přístupů, kořen korejského hororu nepochybně spočívá ve strachu z mstivých duchů. V tomto smyslu je „High School Ghost Story“ slavnou hororovou sérií, kterou zná prakticky každý Korejec, a lze o ní říci, že navazuje na autentickou tradici korejského hororu.
Seriál „High School Ghost Story“ se poprvé objevil v roce 1998, znovu roznítil korejskou hororovou scénu a stal se kasovním trhákem. Následovaly filmy „High School Ghost Story: The Second Story“, „High School Ghost Story: The Third Story—The Fox Stairs“, „High School Ghost Story 4: The Voice“ a „High School Ghost Story 5: Suicide Pact“. Síla značky této série je tak silná, že „High School Ghost Story“ je první věc, která lidem napadne, když se řekne korejský horor. V důsledku toho, i když se mnoho hororů běžně zabývá tématy, jako jsou dívčí střední školy, studentky, šikana, přátelství, zrada a vztahy lásky a nenávisti, filmy nesoucí název „High School Ghost Story“ – bez ohledu na obsazení nebo uměleckou hodnotu – dokázaly dosáhnout významného marketingového a propagačního úspěchu.
První film navazoval na odkaz korejské hororové kinematografie po filmu „Moonlit Cemetery“; ačkoli jeho stylistické techniky a sdělení byly poněkud hrubé a extrémní, zaznamenal kasovní úspěch. Zejména vyvolal značný ohlas tím, že do hororu zahrnul kritiku tehdejší reality škol a vzdělávání.
Druhý film s názvem „High School Ghost Story 2“ byl natočen s tématy a stylistickými postupy zcela odlišnými od prvního dílu. Zatímco předchůdce se zaměřoval na vzpouru proti společenským systémům a masám, projekci potlačeného já a smíření a řešení, pokračování kombinovalo sociální útlak se zaměřením na komplexní, jemně potlačované emoce pramenící z vnitřních potlačených citů a mezilidských vztahů jednotlivce.
Ve skutečnosti byl tento film i v té době považován za dílo, které se na rozdíl od svého předchůdce zaměřovalo na lásku a vztahy mezi dívkami ve školním prostředí a také na psychologii dospívání.
Ačkoli druhý díl nakonec skončil kasovním propadákem, jeho jedinečná kultovní přitažlivost mu v průběhu let umožnila vybudovat si oddanou základnu fanoušků. V době uvedení zaznamenal sledovanost 148 151 lidí a film je dodnes neustále diskutován jako film, který zaujímá jedinečné místo v historii korejské hororové kinematografie. Třetí, čtvrtý a pátý díl navíc navázaly na franšízu „High School Ghost Story“ s odlišnými tématy a přístupy. Zatímco některé filmy se ubíraly jiným směrem než první a druhý díl, objevila se také kritika, že se série s pokračováním opakovaně opírala o stereotypní obraz ducha středoškolačky a sloužila jako odrazový můstek pro nové herce. Nicméně stojí za to uznat, že každý film se snažil demonstrovat odlišné možnosti ve svém přístupu k tématu a vyprávění příběhu a způsoby, jakými se franšíza „High School Ghost Story“ v průběhu času vyvíjela, jsou samy o sobě fascinující.
„High School Ghost Story: The Second Tale“, známý také jako „Memento Mori“, je druhý díl série a horor zaměřený na příběh pomstychtivého ducha východního stylu. Na rozdíl od svého předchůdce nedosáhl významného kasovního úspěchu a byl uveden 24. prosince 1999 – na Štědrý den. Přesto je stále připomínán jako jeden z nejunikátnějších dílů série a navzdory svým výsledkům v kinech si mezi fanoušky získal silnou popularitu.
Existují důvody, proč tento film – který je poměrně sofistikovaný, ani přehnaně explicitní, absurdní, extrémní ani hrubý, ani nijak zvlášť neznámý – neuspěl v kinech, a přesto si zachoval kultovní přitažlivost. Možná to byla jemná směs hororových a nehororových prvků, jeho snový a nesouvislý, nelogický příběh a tragický příběh vztahů protkaný homosexuálními podtóny, které fanoušky zaujaly. Film není explicitní, ale spíše jemný; místo toho, aby se spoléhal na extrémní, do očí bijící scény, zaplňuje plátno sofistikovanými metaforami.
Tento film, který společně režírovali Kim Tae-yong a Min Kyu-dong, je zároveň pro oba režiséry debutem v celovečerních komerčních filmech. Je pozoruhodné, že ačkoli film nese název série „High School Ghost Story“, vydal se od svých předchůdců výrazně odlišnou cestou. Režisér Min Kyu-dong tehdy vysvětlil, že chtěl vztah samotný zobrazit přirozeně, spíše než politicky vysvětlovat nebo definovat homosexualitu.
Hororový film „High School Ghost Story“, v němž vystupuje krví nasáklý duch středoškolačky s dlouhými vlasy, a film „Memento Mori“, který zobrazuje tragický románek mezi Hyo-shinem a Si-eun, se obecně dobře prolínají, ale občas se střetávají. Například ve scénách, jako když Mina objeví ve skříňce Hyo-shinovu krví potřísněnou hlavu, nebo když se Hyo-shinova mrtvola zírá na diváka, se zdá, že se film snaží lidi vyděsit a zbavit je pocitu povinnosti, jako by jim chtěl připomenout, že je to horor.
Nicméně, místo aby se spoléhal na typická klišé – jako je krev, dlouhovlasé ženské duchy a hlasité ofiny – které diváky nudně děsí, jako by říkaly: „Jsem děsivý! Jsem horor,“ tento film více využívá smutnou hrůzu pramenící z tragédie a také tajemný, metaforický a sofistikovaný horor, který působí jako uvěznění v labyrintu. Ve skutečnosti se tento druh hororu k filmu hodí mnohem lépe.

Tímto způsobem film naklání rovnováhu mezi „Příběhem strašidel dívčí střední školy: Druhý příběh“ a „Memento Mori“ výhradně ve prospěch druhého jmenovaného. V důsledku toho zklamal diváky, kteří očekávali „horor pro horor“ na základě názvu „Příběhu strašidel dívčí střední školy“, a myslím si, že to je důvod, proč nakonec v kinech propadl.
V tomto kontextu, ačkoli tento film směle nese název „High School Ghost Story“ jako horor, podle mého osobního názoru se jedná o drama, které horor používá pouze jako rekvizitu. Za podobný typ filmu považuji i „The Red Shoes“. Cílem tohoto filmu není horor a poselství, které sděluje, není nahromadění nebo vyřešení strachu, ale spíše smutek, který je poněkud srdcervoucí a hořkosladký. Horor slouží jako dramatický a surrealistický prvek, který toto poselství účinně sděluje.
Vrátíme-li se k dřívější diskusi o tom, zda je horor „jakýkoli film, který vyvolává strach“, nebo „film, jehož účelem je vyvolávat strach“ – pokud je první definicí hororu, pak by tento film byl hororem; pokud je druhá definice, pak by jím nebyl. V každém případě není pochyb o tom, že horor hraje v „Memento Mori“ klíčovou roli. Bez hororu by „Memento Mori“ nebyl ničím jiným než nevýrazným, obyčejným romantickým filmem – ani dramatickým, ani strhujícím.
Díky zakomponování hororu dokázal film vzít události, které by se mohly věrohodně stát – nebo spíše události, které se dějí neustále na jakékoli dívčí střední škole – a zasadit je do mimořádného rámce, čímž z nich vytvořil dramatický a osudový příběh. Z tohoto důvodu by se dal „Memento Mori“ popsat jako horor, který nepůsobí jako typický horor.

Hyoshin, Si-eun a hrůza způsobená jejich vztahem

Hlavními postavami filmu „Memento Mori“ jsou So-min-ah, Min Hyo-shin a Yoo Si-eun. So-min-ah, médium – postava typická pro horory – je, jak už to tak bývá, obyčejná, docela nevinná a roztomilá studentka. Roli Min-ah hraje Kim Gyu-ri. Zprostředkovává příběh Min Hyo-shina a Yoo Si-eun; je zároveň vetřelkyní do jejich světa a zároveň tou, která nás do něj provede. Původně členka skupiny tyranů se do světa Hyo-shina a Si-eun začleňuje prostřednictvím klíčové rekvizity: deníku.
Min Hyo-shin je předčasně vyspělá, inteligentní a má svůj vlastní vnitřní svět; právě proto se jí však nedaří splynout s partou a zůstává outsiderkou. Pohrdá davem dětí a záměrně se s nimi odmítá stýkat. Hyoshin se snaží prosadit svou nadřazenost tím, že se dívá svrchu na skupinu, do které se nezařadí, ale protože je skupinou vyloučena a bezmocně vystavena jejich ohromujícímu násilí, nikdy nepůsobí skutečně svobodně nebo „cool“.
Hyoshin je rozhodně nesmělá, emocionálně intenzivní a majetnická; brání se tím, že předstírá, že je chladná, lhostejná a zralá, ale ve skutečnosti je citlivější než kdokoli jiný a silně závislá na vztazích.
Její přítelkyně, Yu Si-eun, je atletka s chlapeckým vzhledem – přesně ten typ obdivu, jaký byste očekávali na dívčí střední škole. Si-eun je postava, jejímž životním cílem se zdá být žít tiše a nenápadně; nezapadá do skupiny, ale nedělá to z nějaké zvláštní vůle nebo volby. Pokud je Hyoshin přehnaná, pak je Si-eun nedostatečná.
Hyoshin říká Si-eun:

„Moc dobře neslyším a někdy slyším divné zvuky.“

Si-eun má ztrátu sluchu. Její ztráta sluchu izoluje Hyo-shina a Si-eun v jejich vlastním uzavřeném světě, což přiživuje Hyo-shinovu fantazii o tom, že Si-eun posedne.
Pokud je Hyoshin bezohledně romantická a melodramaticky dramatická, Si-eun je plachá a skromná. To je živě ilustrováno ve scéně, kde si Hyoshin a Si-eun svážou nohy k sobě a ponoří se pod hladinu, jen aby Si-eun rozvázala lano, šlápla Hyoshin na rameno – které ji drží – a vynořila se na hladinu.
Hyoshin je ochoten zemřít pro ženu, kterou miluje, Si-eun, a dokonce ji dokáže před ostatními drze políbit, ale Si-eun ho neustále odmítá a pokaždé utíká. To ale neznamená, že Hyoshina nemá ráda. Si-eun se prostě bojí kvůli své pragmatické povaze. Si-eun, která miluje Hyo-shina, i když se od jeho zoufalé a bezohledné lásky odtahuje – tato emocionální nerovnováha je jedním z klíčových prvků, které posouvají příběh vpřed v tomto filmu.
Mezitím Yeon-an a Ji-won, které se stanou hlavními tyrankami skupiny, se nijak neliší od ostatních středoškolaček. Jsou středně temperamentní a drzé, ale krutě exkluzivní vůči těm, které do skupiny nezapadají. Jsou to děti, které netolerují nic jiného než samy a jsou upřímné ohledně svých vlastních emocí.
Učitel Go Hyung-seok, který chová city k Hyo-shinovi, je postava, která s Hyo-shinem – outsiderem pohybujícím se na okraji skupiny – cítí spřízněnost, ale zároveň pochybuje o jeho vlastním materialistickém způsobu života. Hyo-shin ho však nemohla milovat tolik, jako milovala Si-eun, a protože byl příliš naivní, potkal svou vlastní smrt.

Útlak, vina a smrt, na které musíme pamatovat

„Memento Mori“, protkaný těmito prvky, vypráví dva hlavní příběhy. Prvním je útlak páchaný na dvou protagonistech – takový, jaký skupina páchá na menšinách. Malá společnost školy ostrakizovala Hyo-shina a Si-eun, jednotlivce, kteří se nemohou hladce začlenit do skupiny. Útlak namířený proti jejich vztahu – tedy útlak homosexuality – je navíc tak drsný a bezohledný, že hraničí s násilím.
Korejská společnost, která je obzvláště autoritářská a kolektivistická, vynucuje implicitní konformitu. Nutí lidi dodržovat zavedená pravidla ve jménu morálky a ti, kteří se od těchto pravidel odchylují, jsou označováni za podivné jedince postrádající sociální kompetence. Sociální podmiňování, které jsme dostávali od dětství, tedy vyžaduje konvenční a „normální“ morálku, zatímco cokoli jiného je odmítáno jako nemorální.
Homosexualita je přesně to, co je pod záminkou „nemorálnosti“ odsuzováno a opovrhováno. Pojem společenské morálky, nevědomě formovaný prostřednictvím sociální interakce, odmítá homosexualitu jako věc svobodné volby jednotlivce. Homosexualita je způsob bytí, svobodná volba a soukromá záležitost, která si zaslouží respekt. Nicméně v celé společnosti bují otevřené násilí páchané tzv. „normální většinou“ proti „abnormální menšině“.
Totéž platí i pro školy – mikrokosmos společnosti – kde je násilí páchané na homosexualitě zobrazováno v celém filmu. Yeon-an se Hyo-shin posmívá a říká, že „smrdí jako lesba“, a když Hyo-shin napíše své jméno vedle Si-euniny na nástěnku k narozeninám, polijí ji mlékem. Si-eun se k Hyo-shinovi otočí zády a Hyo-shin spáchá sebevraždu.
Skupina, která se dopustila útlaku, je zatížena neurčitým, nevědomým pocitem viny a děti si pamatují Hyo-shinovu smrt – přesně jak naznačuje název filmu „Memento Mori“.
Odtud také pramení myšlenka, že „Memento Mori“ není horor. Po své smrti se Hyoshin nestane mstivou bytostí, která by se pomstila dětem, které ji trápily, ani Si-eun, která se k ní otočila zády. Hyoshinin duch nevyužívá fyzickou sílu ani ve skutečnosti neexistuje. Vize, které se objevují po její smrti, jsou pouze iluze promítané na děti zmítané vinou – obrazy obětního beránka, k jehož smrti ji hnaly. Médium nepředstavuje nikdo jiný než Mina, která vlastní deník mezi Hyoshin a Si-eun.
Pozdě v noci po Hyoshinově smrti si děti nadále vykládají zlověstná znamení – například červeného ptáka nebo dveře, které se náhle otevřou – jako projevy svých nevědomých strachů. Pak však skrze poněkud typické klišé o „duchu hrajícím na klavír“ explodují vina, strach a neurčitá hrůza, které se ve škole celou tu dobu hromadily.
Děti propadají hysterické panice a zběsile pobíhají kolem, ale dveře jsou zamčené a nedají se otevřít. Nejde o pomstu zesnulého Hyo-shina, duchovní bytosti, ale spíše o halucinaci způsobenou explozí nevědomé viny a strachu, které se v dětech skrývaly.
Tento poměrně realistický horor věrohodně zobrazuje společenský útlak a jeho katastrofální důsledky, aniž by se uchyloval k nadměrnému krveprolití nebo smrti. Ke konci filmu, jak se panika stupňuje, se objeví krátká scéna, která může být něčí halucinací.
Hyoshin a Si-eun stojí ruku v ruce v centrální hale. Na schodištích po obou stranách haly a pod ním tleská bezpočet dětí, jako by jim chtěly žehnat. Z ruky do ruky se předává dort se zapálenými svíčkami a Ji-won ho položí před Hyoshin a Si-eun. Zrovna když se Hyoshin a Si-eun chystají sfouknout svíčky, Ji-won hravě dort odtáhne, jen aby ho nakonec vyhodila do vzduchu. Pak se příběh vrátí do reality.
Tato scéna je vskutku smutnou a krásnou fantazií. Nemůžeme vědět – ani to nemusíme prozrazovat – zda ​​se jedná o Si-euninu fantazii, Mininu fantazii nebo fantazii režisérky. Nicméně fantazie, ve které jsou tyto ženy – opovrhované a trýzněné pod nálepkou „tabu“ – nakonec uznány a požehnány, byla, byť jen na okamžik, srdcervoucí.

Láska a vztahy: Dva lidé, kteří se nakonec od sebe vzdálí

Druhý příběh vyprávěný v knize „Memento Mori“ je o vztazích. Pod vnější symbolikou útlaku, který většina páchá na menšině, se skrývá tragédie lidského spojení.
Lidé touží po druhých. Ti, jako Hyo-shin, kteří jsou ze skupiny vyloučeni, se promítají do někoho, s kým se spojují ještě intenzivněji, a připisují tomuto vztahu absolutní význam. Hyo-shin a Si-eun unikají ze světa školy – který jim nerozumí – a sledují svou vlastní utopii.
Prostřednictvím sdíleného deníku sní o svém vlastním ráji, nespoutaném časem ani prostorem. Navíc střecha – na kterou se Hyo-shin a Si-eun často dostanou překračováním cedule „Studentům vstup zakázán“, symbolu tabu vnucených společností – je jejich vlastní utopií.
Tato utopie je však nestabilní. Jak již bylo zmíněno v analýze postavy, Hyoshin představuje nadbytek, zatímco Si-eun představuje nedostatek. Si-eun pouze poslouchá, co Hyoshin říká. Ať už realita vypadá jakkoli nebo co říká svět, Hyoshin je ochotna pro Si-eun udělat cokoli, ale Si-eun se nedokáže přimět k tomu, aby plně stáhla jednu nohu stále ukotvenou v realitě.
A opakovaně se odvrací a utíká od lásky, kterou jí Hyoshin nabízí. Si-eun jednoduše postrádá sílu nebo emocionální kapacitu, aby zvládla lásku, kterou Hyo-shin nabízí. Tato emocionální nerovnováha a nevyhnutelné nesoulady je ženou k tragédii. Ačkoli touží být spolu ve vlastním světě, vnější faktory – jako je společenský útlak – a vnitřní faktory – jako je jejich emocionální nerovnováha a nevyhnutelné nesoulady – je nakonec rozdělí.

Snová zápletka a škola jako další hlavní postava

„Memento Mori“ v těchto dvou příbězích vykresluje tragický a smutný pocit hrůzy. Děj, který tyto příběhy obsahuje, se vyznačuje velmi složitou chronologickou strukturou a rozmazanými hranicemi mezi fantazií a realitou, což u diváků způsobuje zmatek. Je nemožné interpretovat tento děj dokonale chronologicky nebo stanovit jasnou hranici mezi realitou a fantazií. Jediný způsob, jak rozlišit čas, je střídáním zimních a letních uniforem.
I když nesouvislá časová osa a rozmazaná hranice mezi realitou a fantazií ztěžují divákům sledování vývoje příběhu, lze také namítnout, že tento přístup film pozastavuje v limbu a naplňuje ho prázdnou, snovou atmosférou, čímž efektivně zdůrazňuje jeho jedinečnou kultovní přitažlivost. Nestabilní záběry z ruky a vizuální šum dobře zapadají do vrzajícího a nejistého vyprávění filmu.
Hlavní herci – Park Ye-jin jako Hyo-shin, Lee Young-jin jako Si-eun a Gong Hyo-jin jako Ji-won – si v tomto filmu odbyli své první herecké debuty. Roli Min-ah ztvárnila Kim Gyu-ri. Herecké výkony jsou proto poněkud nevyrovnané a nejednoznačné, s variacemi v interpretaci a ponoření se do děje scéna od scény, což místy odhaluje rozdíl mezi režisérovou vizí a postavami, které herci ztvárňují.
Herecké výkony – které jsou trochu neohrabané, skoro jako by mluvili strnule a formálně, a poznamenány nejistým pohledem – se však ve skutečnosti dobře shodují s celkovou atmosférou filmu. Myslím si, že výrazy a řečové vzorce, které jsou poněkud neuspořádané a nestabilní, mnohem lépe vyzdvihují pocit úzkosti a snové kvality filmu než dokonale vybroušené herecké výkony.
Dalším faktorem, který významně přispěl k vytvoření filmu „Memento Mori“, je škola, kde se natáčel. Tento film se natáčel na dívčí střední škole v Changdeoku, kterou jsem absolvovala. Jeho charakteristický, labyrintový, uzavřený půdorys ve tvaru „ㅁ“, červené cihlové zdi, bílá schodiště ovinutá kolem centrální haly z obou stran, oblouky, střešní okna, zelené rostliny rostoucí v hale, bazén, střecha a věž kostela viditelná ze střechy, to vše dokonale ladilo s filmem.
Scény jako ta, kde Mina běží chodbou a minulost a přítomnost, realita a fantazie se střídavě mihnou v protější chodbě, nebo scéna, kde jsou Hyoshin a Si-eun – kteří jsou možná něčí fantazií – obklopeni všemi v centrální hale a požehnáni, předvedly tak vynikající mizanscénu, že by se dalo říci, že samotná škola byla dalším hlavním aktérem.
Školní prostory zobrazené v tomto filmu jsou ve skutečnosti víc než jen kulisy. Uzavřené chodby, schodiště, střecha a centrální hala se stávají jediným, rozlehlým prostorem, který shrnuje vztahy a emoce postav. Ve filmu, kde se realita a fantazie neustále protínají, škola funguje jak jako fyzické místo, tak jako labyrint, kde se prolínají vzpomínky, vina, touha a strach.

Film, který přetrvává v čase, a jeho omezení

„Memento Mori“ je horor – i když ne tak docela horor – plný smutných a dusivých metafor. Má však i své nedostatky. Příliš chaotická struktura zápletky snižuje ponoření diváka do děje a vytváří pocit prázdnoty, jako by se příběh točil na plné obrátky.
Zobrazení homosexuality ve filmu je navíc idealizované a přikrášlené, což nevyhnutelně odhaluje, že byl natočen z pohledu outsidera, který sleduje vztahy osob stejného pohlaví. Podobně jako klasický lesbický film, platonická láska mezi hezkou dívkou podobnou panence a dívkou s divošskými zálibami pravděpodobně nevyvolá u diváků silnou averzi. Estetické a sentimentální zobrazování vztahů osob stejného pohlaví v médiích je v příkrém kontrastu s realitou.
Z filmového hlediska je zklamáním, že film zdánlivě reprodukuje verzi lásky osob stejného pohlaví, která existuje pouze na plátně, a to tím, že se drží typického rámce vztahů osob stejného pohlaví; ze společenského hlediska je skutečně důvodem k obavám, že takové zkreslené zobrazení by mohlo nakonec potlačit skutečné vztahy osob stejného pohlaví.
Při pohledu zpět je však těžké omezit ztvárnění lásky osob stejného pohlaví ve filmu pouze na vyprávění o specifické sexuální identitě. Spíše než queer film zaměřený na homosexualitu je „Memento Mori“ také filmem, který se zabývá univerzálními emocemi lásky a vztahů – pocity, které pravděpodobně alespoň jednou zažil každý člověk. Už v době svého uvedení nebyl film chválen ani tak za téma homosexuality, jako spíše za jemné ztvárnění lásky, vztahů, úzkosti a posedlosti, které prožívají mladé ženy během svého formativního období.
Lze tedy říci, že homosexuální témata filmu byla poměrně efektivně využita k vytvoření dramatické tragédie, a to i v rámci hororu, a zároveň obsahovala prvky připomínající melodrama.
Především důvod, proč se o tomto filmu stále diskutuje, pravděpodobně nespočívá jen v tom, že se jedná o „unikátní horor natočený už dávno“. Ačkoli byl film natočen v roce 1999, jeho zkoumání vztahů v uzavřeném prostoru školy – kde se postavy bojí pohledů ostatních a nejsou schopny milovat své partnery tak hluboce, jak by si přály – se zdá být i dnes relevantní. Vzhledem k tomu, že se jazyk a vnímavost společnosti ohledně vztahů zobrazených ve filmu v průběhu času vyvíjely, je fascinující porovnávat, jak byl film vnímán tehdy a jak je vnímán dnes.
Série „High School Ghost Story“, která vznikla po filmu „Memento Mori“, se s každým dílem ubírala jiným směrem. „High School Ghost Story: The Third Tale—The Fox Stairs“, „High School Ghost Story 4: The Voice“ a „High School Ghost Story 5: Sebevražedná smlouva“ se raději vydaly spíše pro odlišná témata a formy hororu, než aby pokračovaly v příběhu ve stejném duchu jako druhý film.
Během toho, jak se název „High School Ghost Story“ opakovaně používal s velkým písmenem, se vyskytly chvíle, kdy se seriál vracel k typickému vzorci duchů a hororu středoškolaček; je však nepopiratelné, že každý film také experimentoval s novými tématy a perspektivami. Zejména dnes stojí za to se znovu podívat na to, jak se seriál „High School Ghost Story“ z pouhé hororové série stal nástrojem pro zachycení úzkostí a tužeb obklopujících školy, teenagery, vztahy a ženy v korejské společnosti v té době.
V tomto smyslu je „Memento Mori“ mimořádně odlišným a jedinečným dílem, a to i v rámci série „High School Ghost Story“. Spíše než šokovat diváky cákanci krve nebo duchy zabíjejícími lidi, zobrazuje úzkost, která vzniká mezi láskou k někomu a přijetím této lásky; posedlost, která se rozvíjí, když se člověk vyloučený ze skupiny stane příliš závislým na jiném; a proces, kterým se vina za vlastní činy postupně mění v hrůzu.
Nakonec, nejstrašidelnější věcí na tomto filmu možná nejsou duchové. Dva lidé, kteří se milovali, ale nedokázali milovat stejným způsobem, skupina, která nedokázala přijmout ty, kteří se od sebe liší, a vzpomínky a vina, které přetrvávají i po smrti jednoho člověka – tyto prvky vytvářejí hrůzu, která trvá mnohem déle.
Proto je „Memento Mori“ i dnes hororem, který hororem tak docela není. A možná právě díky této nejednoznačnosti zůstává i s plynoucím časem nezapomenutelný.
Věrni frázi „Memento Mori“ nám tento film nakonec nezanechává strach samotný, ale vzpomínku. Vzpomínku na něčí smrt, vzpomínku na něčí lásku a vzpomínku na osobu, od které jsme se kdysi odvrátili. I po skončení filmu nezůstává obraz ducha, ale mrazivé a smutné emoce vyvolané těmito vzpomínkami.